Svědectví o proroctví a naplnění Zjevení,
Boží nové smlouvy

- Zjevení Janovo 4-5 -

Archiv seminářů + důležité otázky a odpovědi

Nebe je místo, kde přebývá Bůh. V Gn 3,8 se Bůh prochází uprostřed zahrady Edenu, přebývá s člověkem, ale kvůli hříchu je člověk vyhnán z ráje a oddělen od Boha. Nastává oddělení, kde Bůh nepřebývá věčně s člověkem (Gn 6,3) a nebe je od nás vzdálené. Božím záměrem napříč celým písmem je vrátit se k člověku, tento záměr se naplňuje ve Zj 21,1-4.

V Ex 25,8-9 je psáno, že Mojžíš má postavit na zemi svatyni podle vzoru příbytku. Bůh tedy Mojžíšovi ukázal vzor příbytku, který měl postavit. V He 8,5 je řečeno, že to co Mojžíš měl stavět je předobrazem nebeských věcí, neboli je to obrazem toho, co Mojžíš viděl v nebi. Bůh ukázal Mojžíšovi nebe, aby na zemi postavil obraz toho co viděl. Svatostánek, který Mojžíš staví se stává místem, kam sestupuje Boží duch (Ex 40,34-35) a místem, kde se mohli setkat s Bohem (Ex 33:7). Toto místo nazývá stanem setkávání.

Tento svatostánek má opravdu podobu nebe. Ve svatostánku je sedmi ramenný svícen (stejně jako ve Zj 4 je sedm ohnivých pochodní značících sedm duchů), je tam dvanáct předkladných chlebů (stejně jako ve Zj 21 je dvanáct bran jejichž základem je dvanáct učedníků), před vchodem je nádoba na očišťování (stejně jako ve Zj 4 je skelné moře před Božím trůnem).

Ale Boží záměr není přebývat v budově vybudované lidskýma rukama (Sk 7,48), toto byl jen předobraz budoucích věcí. Boží záměr je vrátit se k člověku a přebývat s člověkem (Zj 21,1-4), vrátit se do té pravé svatyně (1 Kor 3,16), kterou se stává lidské srdce.

Když je vyvolený lid Izraele ve vyhnanství v Babylonu Bůh vyvolí Ezechiele a ukazuje mu ve vidění podobu nebe (Ez 1). Poté, co je mu ukázáno nebe tak ve vidění jí otevřený svitek a má za úkol jít a dosvědčit tato slova vzpurnému domu Izraele (Ez 3,1). Tato slova se naplňují na synu člověka, na Ježíši.

Ježíš viděl nebe (J 3,13), ale ne jen tak pro nic za nic, ale viděl to na čem pracuje Otec a činí stejnou práci jako Otec (J 5,17-19). Jakou práci Ježíš činí? Svědčí o tom co viděl a slyšel (J 3,31-33) a tím vytváří nejprve srdce dvanácti učedníků a potom dalších věřících. Stejně jako Ezechiel viděl nebe a potom šel a měl dosvědčit slovo vzpurném lidu Izraele, Ježíš vidí nebe a jde a dosvědčuje slovo ztraceným ovcím z domu Izraele (Mt 15,24). Ježíš takto vytváří království nebeské tady na zemi podle vzoru nebe mající dvanáct učedníků. Boží duch sestupuje na Ježíše (Mt 3,16) a on se stává království nebeským (Mt 4,17). Ježíš ovšem odchází a slibuje, že království nebeské opět přijde (Lk 22,18).

Kniha Zjevení začíná tím, že se objeví sedm zlatých svícnů a Ježíš se prochází uprostřed nich. Stávají se místem Božího přebývání, ovšem Ježíš skrze Nového Jana jim posílá dopisy, aby činili pokání a varuje je, že pokud nebudou činit pokání bude svícnem pohnuto z jeho místa, neboli duch jim bude vzat. Oni nečiní pokání čímž se naplňují slova 2 Te 2:2-4 o odpadnutí. Jelikože Boží lid upadá do zajetí, Bůh ztrácí místo, kde by přebýval a proto volá Nového Jana do duchovního světa, aby mu ukázal nebe (Zj 4,1). Nový Jan vidí nebe proto, aby stejně jako Mojžíš a Ježíš postavil svatyni (Boží příbytek) na zemi podle vzoru nebe.

Ve Zj 4,8 Bůh přislíbil, že království nebeské opět přichází a my vidíme ve Zj 21,1-2 že skutečně duchovní svět, celé svaté město nový Jeruzalém sestupuje z nebe na zem. Proto musí být tady na zemi postavena duchovní svatyně ze srdcí věřících kam nebe může sestoupit. Jako Ježíš přislíbil v Mt 6,10, že Boží království má přijít a taky že se má dít Boží vůle jako v nebi tak i na zemi. Ve Zj 4 je Novému Janovi ukázána podoba duchovního světa, aby mohl vidět jak se naplňuje Boží vůle.

Bůh nepracuje sám, ale uspořádal nebe do organizace duchů, kde Bůh je uprostřed, okolo sebe má 24 starších, před trůnem je 7 duchů a okolo čtyři živé bytosti. Společně naplňují Boží vůli. Stejně tak, aby zde na zemi se mohla dít Boží vůle, je potřeba postavit duchovní svatyni uspořádanou do stejné organizace jako nebe. Takto vzniknou lidská srdce jako příbytky na které může sestoupit Svaté město Nový Jeruzalém v duchovním světě.

Tímto místem se stává ten, který vítězí (Zj 3,12) na něm je napsáno jméno Boží, jméno svatého města Nového Jeruzaléma i jméno Ježíše, stává se tedy svatyní, příbytkem (Zj 3,12). Tímto místem se stává dvanáct kmenů ve Zj 7 neboť Bůh sestupuje na toto místo a roztáhne nad ním svůj stan (Zj 7,15) stávají se tedy stanem setkávání. Tímto místem se stává nové nebe a nová země (Zj 21,1) neboť to je místo, kde Bůh má svůj stánek (Zj 21,3).

První zmínku o králích a kněžích můžeme vidět v Exodu 19, kde Bůh říká o lidu Izraele, že oni budou jeho královstvím kněží, svatým národem, zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy, pokud budou zachovávat smlouvu, kterou s Bohem uzavírají.

Kněží mají ve starém zákoně jistou roli, mají na starost především oběti a celkovou správu chrámu. Zpravidla se jednalo o kmen Lévi, z něhož kněží vždy pocházeli. Byli to ti, kdo měli na starost bohoslužbu a duchovní správu Božího lidu. Skutečnost, že Bůh přislibuje, že z celého svého národa učiní království kněží naznačuje, že celý jeho národ se bude moci stát lidmi jako kněží, lidmi, kteří vládnou s Bohem jako jeho kněží.

Smlouva mezi Bohem a Izraelem ale byla porušena (He 8,7) a tak je třeba nové smlouvy. V Janovi 1,12-13 je psáno, že role Božích dětí (Božího lidu) přechází na ty, kteří uvěřili ve jméno Ježíše Krista, tedy na křesťany. V novém zákoně tedy již není výsadní postavení Izraelského národa zrozeného z Abrahama, ale jejich roli přebírají ti, kteří uvěřili v Ježíše Krista. V Petrově listu se jako o královském kněžstvu mluví o těch, kterým je adresován tento list, což jsou věřící v Krista (1 Pt 2,9-10). Zaslíbení a stejně tak i možnost stát se Božím královstvím a kněžími, přechází tedy na křesťany.

Na kom se ale toto zaslíbení naplní? Ve Zjevení 5, 9-10 se píše o Božích králích a kněžích vykoupených Ježíšovou krví z každého kmene, jazyka, lidu a národu. Ve Zjevení 14,4 se také mluví o vykoupených z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi, stojí na hoře Sión spolu s Beránkem jako sto čtyřicet čtyři tisíc těch, kteří mají na čele jméno jeho (Beránka) a jméno jeho Otce (Zj 14,1). Ve Zjevení 7 vidíme, jak anděl přinášející pečetidlo živého Boha označuje na čelech celkem sto čtyřicet čtyři tisíc lidí. Později, ve Zjevení 7, objasníme, zda se jedná o reálné nebo symbolické číslo.

Co to znamená, že jsou označeni nebo, že mají na čele Boží jméno? Bůh je slovo (J 1,1), mít na čele zapsané Boží jméno znamená mít na čele zapsané Boží slovo. I ve starém zákoně vidíme stejný obraz. V Deuteronomiu 6,4-9 je Izraeli řečeno, že Boží slova by měla být jako značka mezi jejich očima. Z toho důvodu i dnes můžeme vidět řadu příslušníků judaismu, kteří jsou ověšeni pásky s Božím slovem a na čele mají Tfilin (černé krabičky, ve kterých jsou svitky Tóry). Toto byl způsob zachování tohoto zákona. V He 8,10-12 je však psáno, že zákon má být zapsán v mysli a na srdci. Označení ve Zjevení 7 tedy nemají fyzicky nic na svých čelech, mají však Boží slovo ve své mysli a ve svém srdci. Jako kněží pak na jejich rtech musí být pouze pravdivé Boží slovo, aniž by z něho ubírali nebo k němu něco přidávali (Zj 22,18-19; Zj 14,4-5). Takových lidí má být ve Zjevení 7 označeno sto čtyřicet čtyři tisíc.

Chce Bůh záchranu pouze pro sto čtyřicet čtyři tisíc? Nikoli, těchto sto čtyřicet čtyři tisíc mají roli jako Boží kněží, nositelé Božího slova, učitelé a pastýři, kteří vedou Boží lid a předávají Boží slovo. Od Zjevení 7,9 se mluví o nepočitatelném zástupu, který je shromážděn potom. Bůh stále chce, aby byli všichni zachráněni skrze poznání pravdy (1 Tm 2,4). Ve Zjevení je nakonec přislíbeno, že zde budou lidé jako království a kněží a lidé jako veliký zástup v bílém, kteří budou Božím lidem, vykoupeným Ježíšovou krví a jejich roucha budou v jeho krvi vyprána. Boží zaslíbení o království kněžích, o nichž se zmiňuje v Exodu 19 stále platí, kdo však budou ti, kdo to skutečně zachovají?

Ve Zjevení 1,1-2 je psáno, že se jedná o „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát. On to prostřednictvím svého anděla, naznačil svému otroku Janovi“. V tomto verši je jasně vidět postup, jakým Zjevení má být předáno. Kniha je dána od Boha Ježíši, ten ji dává andělovi, anděl Janovi a Jan toto doručuje služebníkům. Tento postup předání knihy nevidíme jen ve Zjevení 1,1-2, ale můžeme o tom najít důkaz ve Zjevení kapitolách 5, 6, 8 a 10. O rozdílu mezi Janem v proroctví a Janem v naplnění jsme pojednávali u otázek a odpovědí ke kapitole 1, zde tomu tedy nebude věnován prostor.

Ve Zjevení 5,1 je v pravici Sedícího na trůnu svitek zapečetěný sedmi pečetěmi. Ve verši 3 vidíme, že není nikdo v nebi, ani na zemi, ani v podzemí, kdo by mohl ten svitek otevřít a podívat se do něho. Nikdo tedy nemůže nahlédnout do pravého významu Zjevení. Na světě existuje nesčetné množství výkladů, ale to samo o sobě je nebiblické – není nikdo, kdo by to mohl otevřít, vidět a vysvětlit. Jediný, kdo ten svitek může vzít je Beránek, který tak činí podle proroctví ve Zjevení 5, 6-7. Beránek pak pečetě otevírá jednu po druhé ve Zjevení 6 a 8. Dokud není tato událost naplněna, svitek nemůže být otevřen vůbec nikým. Ve Zjevení 10 vidíme anděla, který sestupuje z nebe a přináší otevřený svitek, tento svitek dává najít Janovi a Jan pak obsah tohoto svitku doručuje mnohým lidem, národům, jazykům a králům. Biblicky tedy nemůže existovat nikdo jiný než Jan, který může svitek sníst a doručit ostatním.

Kniha Zjevení je tedy uzavřena a zapečetěna až do určitého času, než je předána Ježíši, který ji otevře a skrze anděla a Jana předá lidem. Co to ale znamená, že je zapečetěna? Co to znamená, že v ní nemůžeme číst? Fyzicky si tuto knihu samozřejmě můžeme přečíst dva tisíce let, není ale nikdo, kdo by rozuměl proroctvím v ní zapsaných. Důvodem je, že je tato kniha zapsaná v podobenstvích. A jen ten, kdo podle proroctví tuto knihu získá otevřenou (Jan ve Zjevení 10) a kdo je svědkem událostí, které dokládají pravdivost proroctví i naplnění, může její obsah předat dál.

V Janovi 16,25 Ježíš přislíbil, že bude čas, kdy již nebude mluvit v přirovnáních, nýbrž bude otevřeně mluvit o Otci. Stejně tak i apoštol Pavel v 1 Korintským 13 zmiňuje, že teď vidíme částečně, bude ale čas, kdy uvidíme plně. Čas, kdy zapečetěnému slovu budeme moci plně porozumět, musí tedy existovat.

Předseda Shinchoenji přijal tento otevřený svitek od anděla (Zj 10) a je jediným svědkem událostí Zjevení, které se naplnily podle proroctví (Zj 22,8). Jako pastýř usiluje o to předat toto slovo všem církvím (Zj 22,1; Zj 10,11). Předseda Shincheonji se nepovažuje za někoho, kdo by „vytvořil“ jakýkoli výklad Zjevení, ale je někým, kdo dosvědčuje to, co přijal od Ježíše a to, co viděl a slyšel na vlastní oči.

V otázkách a odpovědích ke Zjevení 1 jsme se vyjadřovali k tomu, proč bylo potřeba krve na odpuštění hříchu. V tomto příspěvku se zaměříme, jak souvisí Ježíšova krev s knihou Zjevení.

V předvečer svého ukřižování uzavírá Ježíš novou smlouvu. Obsahem nové smlouvy je jíst a pít tělo a krev Ježíše. Při poslední večeři Ježíš na místo těla používá chléb a na místo krve víno a říká, že toto máme činit na jeho památku. Co je Ježíšovo tělo a krev? V Janovi 6 je několikrát zmíněno, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev, získá věčný život a naopak, kdo tak nečiní, nemůže mít věčný život, a že on je chléb, který sestupuje z nebe (J 6, 53-58). Židé se nad těmito slovy pozastavují a pohoršuje je to (J 6,60-61). Ve verši 63 tak zmiňuje, že slova, která pověděl, jsou duch a jsou život. To, co je tedy nositelem života, jsou slova, která nám Ježíš doručuje, v Janovi 14,24 také zmiňuje, že slova, která doručuje, nejsou jeho, ale Otce, který ho poslal. I přes toto Ježíšovo vysvětlení, že tedy nemají jíst jeho tělo a pít jeho krev fyzicky, ale mají poslouchat jeho slova, řada lidí, co ho poslouchala, odešla. Ježíš se tedy ptá Dvanácti, zda i oni chtějí odejít, Šimon Petr mu ale odpovídá: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života“ (J 6,66-68). Opět je důraz na to, že slovo je to, co dává život. Stejně tak i v Janovi 1,1-4, kdy Bůh je slovo, ve kterém je život a je světlo. To, co obživuje našeho ducha i naše tělo, je Boží slovo, které se před dvěma tisíci lety stalo tělem (J 1,14), tedy naplnilo se na Ježíši. Jíst tělo a pít krev Ježíše je to stejné jako poslouchat a uvěřit slovu Ježíše.

Co nám tedy Ježíš říká, když zakládá novou smlouvu v Lukáši 22? Již nebude jíst Beránka, dokud nedojde naplnění v Božím království a také, že nebude pít z plodu vinné révy, doku nepřijde Boží království (Lk 22,16-18). Protože bude čas, kdy nebudeme moci jíst a pít tělo a krev Beránka, máme si tuto smlouvu připomínat v chlebu a víně (Lk 22,19-20). Je to tak ale navěky? Ježíšovo tělo a krev budeme mít možnost opět jíst a jeho krev opět pít, jakmile dojde naplnění v Božím království a jakmile přijde Boží království. Proroctví o tom, kam a kdy přijde Boží království, je v knize Zjevení. Pokud se začne naplňovat kniha Zjevení, musí se podle slova proroctví objevit Boží království, které se zde na zemi naplňuje a musí i přijít Boží království, podle přislíbení. Tehdy tedy budeme znovu moci jíst tělo a pít krev Ježíše Krista, tedy poslouchat jeho slovo. Můžeme namítnout, že Písmo a evangelium tu máme 2000 let, můžeme tedy číst Ježíšovo slovo neustále. Slovo, které je tu ale přislíbeno, není jen slovo Bible, tedy slovo zapsané v podobenstvích, zapečetěné, které nemůže nikdo číst a dívat se do něho (Zj 5,3), ale myslíme tím slovo, Zjevení Ježíše Krista (Zj 1,1), které má být v čase naplnění otevřeně doručeno všem lidem, národům, jazykům a králům neboli všem církvím a lidem světa (Zj 10,11 a Zj 22,16). Toto slovo je slovo, které přichází z nebe od Boha a je nám opět doručeno jako živé slovo, skrze které můžeme získat věčný život. Ti, kteří uvěří ve slovo proroctví a naplnění se stávají královstvím a kněžími (Zj 1,5-6 a Zj 5,9-10) a velikým zástupem v bílém (Zj 7,14) tvořícím dohromady dvanáct kmenů (Zj 7). Na těchto lidech ulpívá krev Ježíšovy oběti, protože jsou jí vykoupeni (Zj 5,9-10) a obmyti (Zj 7,14). Jsou to totiž lidé, kteří věří ve slovo nové smlouvy a jeho naplnění, věří ve smlouvu, kterou Ježíš uzavřel ve své krvi. Ti, kdo zachovávají Boží smlouvu, získávají požehnání (Dt 28,1-14, Zj 1,1-3).

Kniha Zjevení proto s Ježíšovou krví souvisí zcela zásadně, je to smlouva, která byla založena v Ježíšově krvi. Ti, kdo smlouvu zachovají, jsou zapsáni jako království a kněží a veliký zástup v bílém. To jsou ti, kteří věří v proroctví a naplnění Zjevení, ti, kteří mohou opět jíst tělo a pít krev Ježíše Krista a získat tak věčný život, jak Ježíš přislíbil již v evangeliích.